Nejlepší knihy za rok 2015

Letos jsem se rozhodl, že sepíšu přehled nejlepších knih, které jsem v tomto roce přečetll ještě před jeho koncem – třeba tento seznam použije někdo pro nákup čtivých dárků.

Zatím jsem letos přelouskal 56 knížek, ale do konce roku ještě určitě pár kousků zvládnu. Přiznávám bez mučení, že v tom je asi 10 knih, které jsem četl již někdy dříve – docela rád se po letech k některým opakovaně vracím.

Jaké byly tedy ty nejlepší?

Knihy plné faktů

L. Erben: Úsvit hackerů – na tuto knihu jsem narazil spíše náhodou (zaujal mě název – vždy si rád něco přečtu o hackerech), ale dal jsem jí šanci a nelitoval jsem. Je to vlastně lehce přepsaný seriál, který vycházel na serveru root.cz a nepojednává o hackerech, ale o snaze šifrovat a dešifrovat, která provází lidstvo již pěkných pár století. Každopádně v ní najdete spoustu zajímavých informací podaných čtivou formou (moje recenze).

D. Orálek: Můj dlouhý běh a M. Daněk: Ti, kteří utíkají pěšky – dvě knížky o běhání. Ta první popisuje životní osudy našeho ultramaratónce – hodně zajímavé povídání o tom, co člověk dokáže uběhnout, že běhání ultramaratónů fakt bolí a o tom, jak se trénovalo za socialismu.

Druhá zase nabízí jiný (mnohem reálnější) pohled na příběh z knihy Zrozeni k běhu ne že by autor odhalil nějaké velké tajemství, ale moc rád jsem se v knize vrátil do těch míst… Pokud aspoň trochu běháte, tak můžu obě knihy vřele doporučit.

S. Cain: Ticho – Síla introvertů ve světě, který nikdy nepřestává mluvit – náročné, ale dobré čtení o introvertismu. Pokud jste introvert, tak rozhodně doporučuji přečíst. Dozvíte se neskutečné informace o svém naturelu, pochopíte proč se občas chováte tak, jak se chováte (co je pravou příčinou) a smíříte se se svou povahou. Při čtení jsem byl neustále překvapován, jak mě autorka přesně vystihla (jsem introvert). Najednou mi začaly docházet určité souvislosti z minulosti, vyřešil jsem také několik záhad – proč mi nesedla jedna z předchozích prací, proč nemám rád některé projekty a jiné ano. Dozvěděl jsem se jaké jsou silné stránky introvertů a že extrovertismus také není žádná výhra (moje recenze).

Detektivky

Š. Kopřiva: Rychlopalba – chtěl jsem vědět, jak si Kopřiva poradí s detektivním žánrem… no a zvládl to dost jinak, než jsem čekal. Podle názvu jsem čekal spoustu akce, střílení a krve, ale v knize bylo mnohem méně mrtvol, více „temnoty“, mravenčí detektivní práce, místních libeňských reálií a přitom tom všem ještě navíc spousta super hlášek:

Mrtvola ležela v kuchyni. Nebyla to pěkná kuchyně a mrtvola taky nebyla nic moc

Autor mě rozhodně mile překvapil a dokázal, že opravdu umí (moje recenze)!

P. May: Ostrov Entry – o tomto autorovi jsem psal loni v přehledu knih za rok 2014, letos jsem od něj přečetl další 3 knihy, ale jen tato se přiblížila jeho trilogii z ostrova Lewis. Nejspíše proto, že se částečně odehrává na stejném místě. Co jinak dodat? Skvělé prostředí, výborný styl, zajímavá (i když trochu slabší) detektivka, perfektní náhled do historie, ale zápletka… no nic moc, těžko uvěřitelná, prostě jak z červené knihovny.

Sci-fi

A. Weir: Marťan – po hodně dlouhé době konečně zase jednou kniha (navíc sci-fi), kterou jsem nemohl v noci odložit. Výborný nápad, skvělé zpracování… tedy začátek byl přímo uchvacující, ke konci už ta akce trochu slábla, ale i přesto skvělé čtení. Žádní mimozemšťani, roboti, flotily, ani válka ve vesmíru, jen jeden skoro reálný příběh o přežití – dá se to přirovnat k filmu Gravitace. Film podle této předlohy jsem ještě neviděl, ale chystám se na něj.

Vážnější knihy

J. Formánek: Úsměvy smutných mužů – nikdy jsem od Formánka nic nečetl, na jeho příběhy z protialkoholní léčebny jsem narazil v časopise Reflex a hodně mě zaujaly. Přečíst jeho knihu doporučuji každému s kladným vztahem k alkoholu. Aspoň se poučí, kam až alkoholismus může zajít, jak těžká (nemožná) je cesta zpět a bude se mít před ním aspoň trochu na pozoru. Kniha má také moc pěkné ilustrace a autor si neuvěřitelně hraje s jazykem.

Oddechovky a jiné milé knihy

D. Glattauer:Není zač – zpočátku takové nemastné neslané, pomalé a nudné… ale postupně, jak se člověk začíná v příběhu orientovat to začalo být čím dál lepší. Ke konci už jsem chtěl co nejrychleji vědět, jak to dopadne a kdo za vším stojí.

F. Backman: Muž jménem Ove – při čtení se mi vybavil film Grand Torino – je to hodně podobné a Ova jsem si hned od prvních řádků začal představovat jako Clinta Eastwooda. Ale naštěstí děj má s filmem málo společného, příběh Ova je mnohem dojemnější a vtipnější zároveň.

M. Zusak: Posel – po přečtení Zlodějky knih mě další tvorba autora moc nelákala (Zlodějka mi až tak moc nesedla), ale jsem rád, že jsem nakonec Posla zkusil. Bylo to moc milé čtení, na které jsem se vždy těšil a minimálně jen kvůli tomu si tuto knihu znovu rád v budoucnu přečtu. Závěr mě trochu zklamal, ale bral jsem to celou dobu s nadhledem. Nejsem žádný velký milovník jazyka, ale některá přirovnání, dialogy a myšlenky dovedl autor naprosto skvěle vystihnout:

Jenom tak sedíme.
Audrey a já.
A nepohoda.
Vmáčknutá mezi nás.
Audrey zanedlouho řekne: „Jsi můj nejlepší kamarád, Ede.“
„Já vím.“
Těmahle slovama můžete chlapa klidně zabít.
Bez pistole.
Bez nábojů.
Stačej slova a jedna holka.

G. Simsion: Projekt potomek – Graeme Simsion nezklamal. Jeho druhotina je stejně čtivá a zábavná, jako předchozí dílo –Projekt manželka. Už při čtení prvních odstavců, kde hlavní hrdina popisuje, jaké činy zvedají pravděpodobnost sexu s manželkou (tuším, že to tam vyjadřuje v procentech) mě dostala a chechtal jsem se na celé kolo… Děj není nijak složitý, závěr čtenář tuší už skoro od začátku, ale to nemění nic na jeho čtivosti a zábavnosti. Pokud mezi vaše oblíbence patří Sheldon z Teorie velkého třesku, nebo Můj přítel Monk, tak neváhejte!

J. Irovský:Příběhy sráče a další jeho kniha O(byčejný) život – Irovský je pro mě asi letošním největším místním objevem. Přiznám se bez mučení, že mě zaujal název první knihy, takže jsem se jen mrknul na hodnocení, koupil a přečetl. Jmenovat se to jinak, tak mě mine. Jestliže se vám líbí tvorba Charlese Bukowského, tak se vám určitě budou líbit podobně laděné povídky výše uvedeného českého autora. Píše hodně o sobě a životě, jaký vede – s nadhledem a sarkasmem. Můžu jen doporučit.

Jaké knihy jsem četl opakovaně?

• A. d. Saint-Exupéry: Malý princ – četl jsem asi potřetí a zatím na mě tato knížečka udělala pokaždé jiný dojem, ale pořád to není tak úplně můj šálek kávy.
• G. Egan: Axiomat – skvělé, originální a neotřelé scifi povídky – konečně jsem je zapomněl a tak jsem si je mohl přečíst znovu a náležitě si to vychutnat, jako by to bylo poprvé 🙂
• J. Kulhánek: Vyhlídka na věčnost – prostě jsem se potřeboval odreagovat 🙂 A taky jsem dočetl obdobnou knihu od Žambocha a nechtělo se mi ještě popisovaný svět opouštět.
• M. Žamboch: Na křídlech tornáda, Drsný spasitel a pár dalších jeho knih a povídek – já tohoto autora fakt můžu a docela se těším, až bude hotový film Drsný spasitel. Jeho letošní novinka Turbulentní vesmír taky nebyla vůbec špatná.

Jaké byly vaše nejlepší knihy uplynulého roku?

Sice mám hodně dlouhý seznam knih, které chci v nejbližší době přečíst, ale vždy jej rád rozšířím o další kousky. Tak se o ty své oblíbené podělte se mnou v komentářích, díky!