Ač poslední dobou sem moc nestíhám psát nové články, na ohlednutí za svým čtenářským rokem 2017 si čas udělám. Podle profilu, co si udržuji na serveru databazeknih.cz jsem letos přečetl skoro 60 knih, což je jen o pár kousků více než loni… tedy ne že by to něco znamenalo. Čtení mě pořád baví a dokážu si na něj vždycky chvilku najít (většinou večer před spaním, nebo cestou z/do kanceláře).
Peter May je můj oblíbenec od přečtení jeho trilogie z ostrova Lewis (kdo nečetl, vřele doporučuji). V podstatě čtu všechny jeho knihy, které v češtině vycházejí. Z jeho letošních se mi nejvíce líbila Umrlčí cesta, kde hlavní hrdina ztratí paměť, takže ani on ani vy nevíte, kdo je a zda spáchal to, co si myslí, že spáchal. Další skvělou Mayovkou pak pro mě byl Entomologův odkaz ze série Akta Enzo. Konečně zase díl s klasickou vraždou a jejím následném vyšetřování až po mnoha letech, ve kterém nejde Enzovi o krk a kde není žádné megaspiknutí.
Hana je čtivý román o utrpení a o tom, jak malé věci můžou ovlivnit budoucnost. Jsou to drobnosti, ale jejich důsledky jsou zásadní a nevratné. A při tom za to člověk většinou ani pořádně nemůže. Vůbec bych nepoznal, že to je teprve třetí kniha začínající české autorky (v předvánoční době se stala bestsellerem a na serveru databázeknih.cz to během několika měsíců dotáhla na 3. nejlépe hodnocenou knihu – 97%, 1600 hodnocení), ale není to nic pro slabší povahy. Určitě zkusím nějakou další autorčinu knížku.
Letos jsem pro sebe objevil dalšího zajímavého autora – Vlastimila Vondrušku. Píše hlavně o historii – jednak různé beletrie na pevných historických základech a jednak přímo popisy různých historických období. Zatím se mi nejvíce líbila kniha Intimní historie od antiky po baroko – ve které vysvětluje jak vypadal každodenní život lidí už od starověku a snaží se přiblížit základní lidské potřeby v historických souvislostech. Kniha sleduje, jak se přirozené lidské úkony postupně stávaly společenským tabu a jak se rodil ostych a stud, to vše na rozsáhlém materiálu z celé Evropy. Z této knihy by mohly učitelky občas dětem v dějepise předčítat, aby si uvědomily, jaké to tenkrát bylo. Asi nejvíc mě zarazilo, jak křesťanství zamávalo s úrovní života – poměrně velká část dnešního standardu už byla za starověkého Řecka a Říma…
Druhou nejlepší knihou od Vondrušky, kterou jsem přečetl byly Slavné bitvy českých panovníků, ve které popisuje několik bitev odehrávajících se na našem území. Každá bitva je nejprve beletristicky podána na krátkém příběhu s několika málo postavami, poté následují historická fakta a vysvětlivky a na konci popis místa ze současnosti a nastínění průběhu bitvy pro případ, že byste se tam chtěli jet podívat osobně. Vše skvěle napsané, čtivé a rozhodně ne nudné. Takhle kdybychom to probírali v dějáku na škole, tak by mě ten dějepis bavil!
Ale teď z jiného soudku. Film Rekviem za sen jsem viděl asi třikrát a vždy na mě silně zapůsobil. Chtěl jsem si tedy přečíst i jeho předlohu a letos na ni konečně došlo. Můžu říct, že kniha Rekviem za sen od H. Selbyho za přečtení rozhodně stojí a filmu se určitě vyrovná. Děj je víceméně stejný, jen trochu víc popisnější a trochu víc vidíte do pocitů a myšlení jednotlivých postav. Pokud neznáte ani jedno zpracování, doporučuji nejprve přečíst a pak si to ještě pustit. Přece jen ta závěrečná smršť a hlavně hudba vám v hlavě utkví na dlouho! A až děti povyrostou a začnou pokukovat po drogách, určitě jim to taky přehraju.
Nejzábavnější knihou roku bych určitě vyhlásil sbírku komiksových stripů Malá máma od L Sadavarové. Je to skvělé čtení hlavně pro (na)stávající maminky a tatínky. Na každé stránce jsem ty naše mrňata poznával a chechtal se u toho jak blázen 🙂 Doporučuji nejen koupit a přečíst, ale také sledovat na facebooku! Tuto knihu jsem dostal i s věnováním od autorky výměnou za výtisk naší dubánčí knížky. A nebyla to první ani poslední výměna autorských výtisků – máte-li tip na dalšího autora, který by vyměnil Dubánky za svou knihu, napište!
Jsou to už tři roky, co jsem přečetl životopis Steva Jobse z pera Waltera Isaacsona a tenkrát jsem si říkal, že se k tomuto autorovi musím někdy vrátit. Letos jsem od něj přečetl jeho knihu Inovátoři a byl jsem opět nadšen – na 650 stránkách popsal historii počítačů a programování tak, jak vás to ve škole určitě neučili. Spousta faktů a jmen, ale pořád je to dobře čitelné, výborně poprojované souvislosti a mnoho dalších zajímavostí! Walter Isaacson ty životopisné knihy fakt umí – letos bych se chtěl k němu opět vrátit.
Rowlingová prostě umí psát, ať napíše cokoliv, tak je to čtivé. Prázdné místo se mi líbilo jak zvoleným tématem – běžná smrt jednoho člověka na malém městě a jak to ovlivní spoustu dalších životů, tak propracovaností jednotlivých postav. Sice jich na mě bylo na začátku moc, ale to skládání střípků do celkové mozaiky se mi líbilo.
Občas, po nějaké náročnější knížce (třeba o holocaustu, nebo po krvavé detektivce, či nudné scifárně), si chci u knihy trochu více odpočinout. To pak šáhnu po další porci příběhů z doktorského prostředí z pera Patricka Taylora. Na tohoto autora jsem dostal loni tip od kamaráda. Vzal jsem si první díl (Doktore, fofrem, jde o život) na dovolenou a nelitoval jsem. Krásná oddechovka. Komu se líbí série o Zvěrolékaři od Jamese Herriota, tak tohle je skoro to samé, jen místo zvířat se léčí lidi 🙂
Další zajímavou autorkou, kterou jsem loni objevil je Radka Třeštíková. Asi nejlepší její román je Osm (ale i další její knihy jsou dobré, hlavně To prší moře). První kapitola hodí čtenáře přímo do děje, takže naprostý zmatek v postavách, ale i přesto se brzy zorientujete a uděláte si svůj názor na to, kdo je ten špatnej a kdo hodnej. Pak následuje skok v čase a začne se vše pomalu rozplétat a gradovat. Postavy jsou krásně propracované a nic není tak, jak si čtenář na začátku myslel.
Přečetl jsem i několik povídkových knížek. Nejvíce mě zaujala Praha Noir – jsou to moc povedené povídky od současných českých autorů (…), zasazené do různých pražských částí. Nenašel jsem mezi nimi snad ani jednu podprůměrnou (no dobře asi nejméně mi sedl Petr Stančík). A to zasazení do Prahy je skvělé – o víkendu po přečtení knihy jsme se na procházce s rodinou snažili najít ten dům vedle Národního divadla s různými okny 🙂 Za mě byla nejlepší povídka od Petry Soukupové – Další nejhorší den.
Jako jednu z posledních knih v minulém roce jsem přečetl Moje milá smrti od Veroniky Hurdové. Tuto blogerku příležitostně sleduji (tip na ni mi dala manželka, která si její knihu koupila) a byl jsem docela zvědav o čem v knize píše. Asi nejvíce jsem byl zvědav na její životní příběh, ale nakonec mě mnohem více zaujaly její myšlenky o životě a smrti. Škoda jen, že si nedala tu práci a text ještě více neučesala, trochu moc z něj totiž trčí fakt, že to jsou sesbírané články z jejího blogu a tak se tam některé fakta a myšlenky zbytečně několikrát opakují (hlavně pak v uváděných rozhovorech).
Největší zklamání roku
Každý rok se najde hned několik knih, které mě zklamou. Některé po pár stránkách odložím a nikdy nedočtu (výjimečně), ale většinu dočtu, protože chci vědět, jestli někde dál se to zlepší, případně jak příběh dopadne. Letos jsem se hodně těšil na čínskou sci-fi Problém tří těles, byla vychvalovaná na mnoha místech, ale mě tedy první díl této trilogie rozhodně nepřesvědčil. Mám rád sci-fi, ale tohle bylo trochu mimo. Rozvláčné, překombinované, musel jsem se hodně nutit, abych knihu vůbec dočetl. Snad jediné plus bych dal za historické reálie Číny, ale o těch jsem si už četl v lepších knihách.
Druhým zklamáním byla kniha oceněná v roce 2011 cenou Magnesia Litera: Zeptej se táty od Jana Balabána. Dlouho jsem váhal, zda si knihu přečíst nebo ne, nakonec za mě rozhodla sleva v e-shopu, ale bohužel moje pochyby byly oprávněné. Díky tomu, že jsem se zasekl ve vlaku jsem knihu nakonec přečetl, ale požitek jsem z toho moc neměl. V postavách jsem se dlouho ztrácel, autor skákal z jednoho místa na druhé, z postavy na postavu, absence uvozovek tomu také moc nepomohla. Na druhou stranu některé myšlenky tam byly pěkné.
Bookink – moje knižní kreslení
Po inktoberu jsem nevěděl co kreslit a tak jsem si vymyslel vlastní výzvu – začal jsem kreslit obrázky ke knihám, které jsem právě přečetl. Pár nejlepších kreseb přikládám, třeba uhodnete, ke kterým knihám to bylo vytvořené (tři z nich jsou ve výše uvedeném přehledu):
Nejlepší knihy předchozích let
Přehled nejlepších knih za rok si píšu hlavně pro sebe, protože se k těm nejlepším knížkám rád vracím a klidně si je po letech znovu přečtu. Při psaní aktuálního seznamu jsem zjistil, že už to takto sepisuji 7 let:
- Nejlepší knížky za rok 2016
- Nejlepší knížky za rok 2015
- Nejlepší knížky za rok 2014
- Nejlepší knížky za rok 2013
- Nejlepší knížky za rok 2012
- Nejlepší knížky za rok 2010
[seriesposts sid=939 title=“Nejlepší knihy roku“]
