Ján Simkanič a socialistický kolektiv: Mé dětství v socialismu

O knize povídek z dob socialismu jsem věděl díky Twitteru ještě o nějaký měsíc dříve než oficiálně vyšla a protože jsem také jedno z husákových dětí (ročník 77) a chtěl jsem si zavzpomínat na roky dávno minulé, hned jsem si ji přidal na svůj seznam knih na přečtení.

Pár dní po vydání jsem ji měl konečně ve své čtečce. Po otevření mě docela překvapila její délka a množství povídek (anotaci jsem dopředu moc nestudoval) – bylo jich více jak sedmdesát. Jak již jsem psal, chtěl jsem si trochu zavzpomínat na své mládí, ale tím hlavním lákadlem byl fakt, že autory povídek jsou poměrně známé internetové a novinářské osobnosti a já byl zvědavý na jejich zážitky (kompletní seznam autorů najdete na webu http://www.det­stvivsocialis­mu.cz).

Zpočátku jsem byl trochu rozčarován, protože první povídky byly od starších autorů a tak jsem si několikrát přečetl o tom, jak rusáci přijeli v srpnu do Prahy (ne že by to nebylo zajímavé, ale všeho moc škodí). Naštěstí v dalších povídkách se už motivy až tak často neopakovaly. Některé příběhy byly normální a v podstatě se mohly odehrát kdykoliv, z jiných mi běhal mráz po zádech a jiné mě rozesmály.

Myslím si, že Ján Simkanič dostal skvělý nápad a u mě kniha rozhodně zabodovala – jednak jsem si příjemně zavzpomínal na časy dávno minulé (mládí je mládí a navíc kromě prarodičů se nás doma socialismus nijak drasticky nedotkl). Hodně zajímavé bylo srovnání zážitků s ostatními vrstevníky (nesmyslné linkování okrajů v sešitech, cvičení civilní ochrany s maskami, porevoluční přerod ruštinářů na angličtináře, vychvalování Rudé armády a SSSR). Například jsem vůbec netušil, že tolik z nich mělo trauma z možnosti atomového konfliktu.

Druhým – snad ještě podstatnějším – dopadem přečtení této knihy je to, že jsem se zamyslel nad tím, jak banální problémy momentálně řešíme a jak dobře se nyní máme. Nehrozí nám žádné konfiskace, zavírání, psychický teror… a pokud ano, máme možnosti svobodně emigrovat. Můžeme cestovat, studovat jakékoliv obory, podnikat, nemusíme se bát co o nás naše děti řeknou paní učitelce. Místo toho řešíme takové prkotiny, jako co kde řekl náš prezident.

Největší výtku mám k rozsahu elektronické verze knihy (papírovou jsem neměl, ale podle popisu na webu obsahuje textů méně) – myslím si, že autor mohl být soudnější a počet povídek více seškrtat a dobrou čtvrtinu vyřadit, protože některé jsou svou kvalitou a obsahem podprůměrné, jiné nepřináší čtenáři nic podstatného. Určitě nečekejte nějaké literární zázraky, jsou to hlavně dobové vzpomínky a nikoliv vybroušená povídková díla zavedených spisovatelů. Naštěstí ale většina povídek má nějakou pointu, jádro, informaci nebo alespoň dobře vystihuje popisovanou dobu z pohledu dospívajících dětí a to je podle mě podstatné.

Takže ač mám k obsahu knihy jisté výhrady, jsem přesvědčen, že to je hodně dobrý počin. Najednou jsem si uvědomil, že spousta dnes samozřejmých možností a jistot, které tady a teď máme, tenkrát nebyla.

Komu knihu doporučit? Určitě každému, kdo tu dobu zažil, ale stejně tak bych ji doporučil těm mladším, aby věděli jaké to tu za socíku bylo.

P.S. Až mi příště začne někdo vyprávět, že za komoušů bylo líp, vím kam ho poslat.

Hodnocení: 8/10

Ján Simkanič a socialistický kolektiv: Mé dětství v socialismu; BizBooks 2014, 299 Kč, 256 stran, ISBN: 978–80–265–0297–5; vyšlo také v rozšířené elektronické verzi