Ján Simkanič a socialistický kolektiv: Mé dětství v socialismu

Ján Simkanič a socialistický kolektiv: Mé dětství v socialismuO knize povídek z dob socialismu jsem věděl díky Twitteru ještě o nějaký měsíc dříve než oficiálně vyšla a protože jsem také jedno z husákových dětí (ročník 77) a chtěl jsem si zavzpomínat na roky dávno minulé, hned jsem si ji přidal na svůj seznam knih na přečtení.

Pár dní po vydání jsem ji měl konečně ve své čtečce. Po otevření mě docela překvapila její délka a množství povídek (anotaci jsem dopředu moc nestudoval) – bylo jich více jak sedmdesát. Jak již jsem psal, chtěl jsem si trochu zavzpomínat na své mládí, ale tím hlavním lákadlem byl fakt, že autory povídek jsou poměrně známé internetové a novinářské osobnosti a já byl zvědavý na jejich zážitky (kompletní seznam autorů najdete na webu http://www.det­stvivsocialis­mu.cz).

Zpočátku jsem byl trochu rozčarován, protože první povídky byly od starších autorů a tak jsem si několikrát přečetl o tom, jak rusáci přijeli v srpnu do Prahy (ne že by to nebylo zajímavé, ale všeho moc škodí). Naštěstí v dalších povídkách se už motivy až tak často neopakovaly. Některé příběhy byly normální a v podstatě se mohly odehrát kdykoliv, z jiných mi běhal mráz po zádech a jiné mě rozesmály.

Mé dětství v socialismu v Kindlu

Myslím si, že Ján Simkanič dostal skvělý nápad a u mě kniha rozhodně zabodovala – jednak jsem si příjemně zavzpomínal na časy dávno minulé (mládí je mládí a navíc kromě prarodičů se nás doma socialismus nijak drasticky nedotkl). Hodně zajímavé bylo srovnání zážitků s ostatními vrstevníky (nesmyslné linkování okrajů v sešitech, cvičení civilní ochrany s maskami, porevoluční přerod ruštinářů na angličtináře, vychvalování Rudé armády a SSSR). Například jsem vůbec netušil, že tolik z nich mělo trauma z možnosti atomového konfliktu.

Druhým – snad ještě podstatnějším – dopadem přečtení této knihy je to, že jsem se zamyslel nad tím, jak banální problémy momentálně řešíme a jak dobře se nyní máme. Nehrozí nám žádné konfiskace, zavírání, psychický teror… a pokud ano, máme možnosti svobodně emigrovat. Můžeme cestovat, studovat jakékoliv obory, podnikat, nemusíme se bát co o nás naše děti řeknou paní učitelce. Místo toho řešíme takové prkotiny, jako co kde řekl náš prezident.

Největší výtku mám k rozsahu elektronické verze knihy (papírovou jsem neměl, ale podle popisu na webu obsahuje textů méně) – myslím si, že autor mohl být soudnější a počet povídek více seškrtat a dobrou čtvrtinu vyřadit, protože některé jsou svou kvalitou a obsahem podprůměrné, jiné nepřináší čtenáři nic podstatného. Určitě nečekejte nějaké literární zázraky, jsou to hlavně dobové vzpomínky a nikoliv vybroušená povídková díla zavedených spisovatelů. Naštěstí ale většina povídek má nějakou pointu, jádro, informaci nebo alespoň dobře vystihuje popisovanou dobu z pohledu dospívajících dětí a to je podle mě podstatné.

Takže ač mám k obsahu knihy jisté výhrady, jsem přesvědčen, že to je hodně dobrý počin. Najednou jsem si uvědomil, že spousta dnes samozřejmých možností a jistot, které tady a teď máme, tenkrát nebyla.

Komu knihu doporučit? Určitě každému, kdo tu dobu zažil, ale stejně tak bych ji doporučil těm mladším, aby věděli jaké to tu za socíku bylo.

P.S. Až mi příště začne někdo vyprávět, že za komoušů bylo líp, vím kam ho poslat.

Hodnocení: 8/10

Ján Simkanič a socialistický kolektiv: Mé dětství v socialismu; BizBooks 2014, 299 Kč, 256 stran, ISBN: 978–80–265–0297–5; vyšlo také v rozšířené elektronické verzi

Petr Václavek

Zobrazit příspěvky od Petr Václavek
Grafik na volné noze, kterého živí kreslení pro zahraniční microstock fotobanky, příležitostný fotograf, tvůrce dubánků, velký lenoch, čajopijec, a vášnivý čtenář.

5 Komentářů

  1. Jonny
    8. 12. 2014

    Ehm,
    i za nás se (na prvním stupni) linkovali (taktéž nesmyslně) okraje v sešitech. 🙂

    Odpovědět
  2. Bára Sofková
    15. 12. 2014

    Jen zkopíruju kousek blogu, protože jsem líná to psát znovu:

    Sama vzhledem k mému datu narození nemám na své panelákové dětství žádné zvláštní vzpomínky, jaké bych nejspíš neměla za jakéhokoliv jiného režimu. Snad jen to sídliště ve výstavbě.

    Tedy kromě jedné milé, úsměvné. Z části za ni děkuji Terez.

    Na podzim roku 1989 jsme obě začaly chodit na základku, do 1.A konkrétně. Ještě nás ta škola ani nestihla začít štvát, když jednoho rána vběhla do třídy paní učitelka, zjevně rozrušená ze zdi rvala zarámovanou fotografii chlápka, co měl být náš prezident (v té době jsem si nebyla jistá jeho jménem; protože jsme doma měli džungarského křečíka Mikeše Jakeše, trochu se mi ti dva pletli) a na její místo pověsila obrázek Václava Havla se slovy: „Ten tady dlouho nebude.“

    Odpovědět
  3. Ala
    26. 2. 2015

    Na základnej škole robili chemické pokusy, horela škola. Starší brat bol v Skole.Vzali kôš aj s odpadkami, naliali vodu a hasili. Učitelka povedala žiakovi aby bezal pre pomoc. On bžal po chodbe. Nejaká učitelka mu vynadala že prečo behá, že sa nesmie behať. Od vtedy nerobili chemiské pokusy. Bolo zlé že ludia nemali tolko informácii a výrobkov v obchodoch ako teraz.Bolo vtedy lepšie že ludia neboli taký stresovaný, v telke bola cenzúra. Teraz je v telke zmetok, vela reklamy. Niečo je lepšie. Je to komplikované.

    Odpovědět
  4. Ala
    26. 2. 2015

    Niektoré veci sú dobré. Socialismus bol asi o tom že luďom prikázali niečo urobiť aby im potom mohol niekto za to vynadať.

    Odpovědět
  5. Ala
    26. 2. 2015

    Dobré boli staré české komédie, dobrí režiséri, herci. Mali lepšie dialogy. Ludia boli slušnejší. Teraz tie filmy sú nudné, nevedia to tak hrať. Vo filmoch sú vulgarzmi.Media majú radi klebety. Lepšie je že teraz majú ludia viac možností študovať, viac výrobkov.

    Odpovědět

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Skočit na začátek stránky