Nejlepší knihy, co jsem četl v roce 2011

Se zpožděním – jak jinak na tomto blogu – uveřejňuji seznam těch nejzajímavějších knih, které jsem přečetl v uplynulém roce 2011 (loni jsem to zvládnul v předstihu). Většinou se nejedná o žádné novinky, to jen já jsem se k nim dostal s takovým zpožděním.

Jack London: Démon alkohol

Jacka Londona jsem měl vždycky rád (ale Bílý tesák se mi až tak moc nelíbil, má mnohem zajímavější knihy, například Tulák po hvězdách). Démon alkohol je zajímavý a drsný příběh jednoho alkoholika – až v polovině knihy jsem si na wikipedii našel, že to je v podstatě příběh samotného autora!

Tyhlety životopisné knihy, co jsou čtivě napsané mám opravdu rád. Co mi ale nesedělo, byl trochu zastaralý styl, spousta poučování a propagace prohibice, takže jsem tyto pasáže raději přeskakoval. Ale jinak vřele doporučuji (číst se skleničkou něčeho ostřejšího :)).

Jiří Kulhánek: Cesta krve

Díky čtečce jsem si mohl podruhé přečíst dvoudílný román Cesta krve od Kulhánka (nesvolil k dalšímu vydání a tak se papírová verze knihy draží za tisíce (až desetitisíce), takže jediné dvě možnosti, jak si to přečíst je knihovna a nebo elektronická verze z internetu) a také volné pokračování, které napsal Martin Moudrý: Cesta krve – Kat.

Hned na začátku tohoto pokračování šlo poznat, že ji napsal někdo jiný, ač se snažil psát ve stejném stylu. Celý děj trochu dost ujel a Maxmilián se vydá do vesmíru. Prostě úlet, to už mi přišlo trochu moc.

Charles Bukowski: Poštovní úřad

Když už nevím coby, tak šáhnu po nějaké knize od Bukowského. V poštovním úřadě velmi čtivě zapsal své zážitky z působení na poštovním úřadě – chlast, ženský a velmi tvrdá dřina. Aneb další autobiografická kniha.

Jan Svěrák: Kuky se vrací

Knihu jsem četl svému tříletému synovi a asi jsem to špatně odhadl – byla trochu složitější a drsnější než jsem čekal. Závěr byl hodně překvapivý a krásný. Synovi se na knize nejvíce líbily ilustrace – první (mapa) a poslední (ilustrovaný přehled všech postaviček) dvoustránka jej dovedla zabavit každý večer na dlouhou dobu, později vymýšlel kdo z naší rodiny je kdo (on byl samozřejmě Kuky, já kapitán Von Hergot, manželka Bublina, …). Jo a včera jsme tu knihu dočetli snad potřetí.

Jarmila Loukotková: Navzdory básník zpívá

Další biografická kniha, v tomto případě je hlavní postavou Francoise Villon a jeho neuvěřitelné životní peripetie. Knížka mě trošku zklamala (hodně často je srovnávána s Největším z Pierotů od Kožíka, bohužel se ale ukázalo, že není až tak dobrá), ale četla se jedním dechem.

Paolo Bacigalupi: Čerpadlo 6

Po dlouhé době zase kniha plná opravdu dobrých sci-fi povídek o naší možné budoucnosti. Skoro každá mě velmi příjemně překvapila svou originalitou – tedy zejména prostředím příběhu. Děj a pointa už bývala slabší, ale ty nápady, jak by mohla vypadat naše budoucnost byly vskutku ohromující a originální.

Nejvíce se mi líbily povídky Lovec tamaryšků a Čerpadlo 6.

Robert Fabian: Mariňáci

Nikdy jsem nečetl military ani militari sci-fi knihy. Nikdy mě to nepřitahovalo, na vojně jsem nebyl 🙂 K Fabianovi a jeho Mariňákům mě přivedla jiná kniha – Asfalt od Kopřivy a musím říci, že mě přímo nadchla. Děj má po pomalejším rozjezdu neuvěřitelný spád a čtenář pořád netuší co se z něj vyvine. Dobré byly i bonusy (četl jsem nějakou poslední verzi této knihy – autor text této military klasiky trochu přepsal a přidal pár povídek na konec), jejichž děj s hlavním příběhem vždy trochu souvisí. Později jsem přečetl asi 4 další knihy tohoto autora a také stály za to.

Robert T. Kiyosaki:Bohatý táta, chudý táta

Hmm, tak tahle kniha na mě zapůsobila v uplynulém roce asi nejvíce – nešlo o to, jak byla napsaná, ale o čem pojednávala. V podstatě se mi vlastně nelíbilo, jak byla napsaná – taková typická příručka pro američany, kdy jsou hlavní myšlenky opakovány v každé kapitole a málem i na každé stránce. Kdyby se to seškrtalo na 30 procent, tak by to bylo pro evropany asi mnohem lépe čitelné.

Každopádně musím uznat, že mě kniha nakopla přemýšlet o své práci a v podstatě mě donutila opustit zaměstnání a postavit se na volnou nohu.

Miroslav Žamboch: Koniáš: Vlk samotář

Neodolal jsem a podruhé jsem si přečetl Vlka samotáře. je to volné pokračování románu Na ostřích čepelí a jedna z nejlepších fantasy (ne-li nejlepší), co jsem kdy četl. Kniha má dobrý příběh a několik dějových linií, které se v závěru spojí – sice se žádné velké překvapení nekoná, ale napsáno je to fantasticky – příběh vás chytne a nepustí, dokud jej nedočtete až do konce. Po dočtení vám bude tak líto, že to nemá více stran, že sáhnete po další Koniášovce nebo Baklyjovce (tak jak jsem to udělal i já).

Jiří Kulhánek: Vyhlídka na věčnost

Na nového Kulhánka jsem se těšil hodně. A to i přes to, že od doby, kdy jsem „zhltnul“ jeho doposud napsané knihy, jsem našel několik stejně dobrých, ba i lepších českých autorů, kteří píší podobně.

Začátek byl trochu zmatený, moc postav, moc souvislostí, moc dějových linek, ale postupně to do sebe začalo pěkně zapadat. Kulhánkovo peklo mě nijak nešokovalo a nepřekvapovalo, neboť Štěpán Kopřiva ve svém románu Asfalt ho popsal mnohem morbidněji, originálněji…

V závěru všechno do sebe pěkně zapadlo a… nebudu prozrazovat.

Suma sumárum další oddechovka, co se čte jedním dechem a dočítá se uprostřed noci nebo až nad ránem. Osobně ji řadím na přední pozice Kulhánkových knih.

Když už jsem u těch krváren, hodně se mi líbila kniha František Kotleta: Hustej nářez, byl to takový náhodný objev, ale hodně dobře srovnatelný s Kulhánkem.

Agatha Christie: Deset malých černoušků

Poslední dobou začaly být hodně populární detektivky (Nesbo, Larsson) a já jsem si pomalu naplánoval přečíst hodně vychvalovanou knihu Nemessis, ale nakonec jsem sáhnul nejprve po klasice, kterou jsem nikdy nečetl a tou jsou detektivky od Agathy Christie.

Rozhodně jsem toho nelitoval. Děj byl napínavý od začátku do konce (na začátku jen trochu zmatek v tom množství postav, ale to se časem srovnalo, zejména když začaly ubývat :)). Vůbec jsem nechápal, kdo byl vrah a jak to dokázal. Díky vysvětlení v závěru všechno do sebe krásně zapadlo a vše se objasnilo. Určitě si dám časem další kousek od této mistryně detektivního žánru.

Jo a jinak, když už jsem u těch detektivek, Nemessis teda bylo o dost slabší. Srovnání s trilogií Millenium od Larssona hodně pokulhává, ale o tom až příští rok.

Suma sumárum

Celkem jsem přelouskal skoro 50 knih a když to sesumíruji, tak nejdůležitější knihou se pro mě stal Bohatý táta, chudý táta (to je bez debat) a co se čtivosti týče, vyhrály asi tento rok krvárny (Kulhánek, Fabian, Kotleta). Snad to příští rok nebude tak krvavé, musím se zaměřit na nějakou hodnotnější četbu 🙂

A ještě nejhorší kniha za uplynulý rok, kterou jsem dokázal přečíst je Alchymista od Paulo Coelha – asi opravdu nepatřím do té správné cílové skupiny.

A co vaše nejlepší knihy?

Jaké jsou vaše nejlepší knihy za uplynulý rok? Napište je prosím do komentářů, ať vím do čeho se začíst.

Pro doplnění pár seznamů, kde letos budu čerpat inspiraci na čtení:

• Knihy 2011 od Lisarah – kam se na ni hrabu s počtem za rok přečtených knih
• Nejlepší knihy, které jsem letos četl – přehled od Jirky Nekoly z webu eboocek.cz
• Nejlepší knihy, které jsme letos četli II. – pokračování přehledu
• Reflex radí Ježíškovi. Členové redakce doporučují nejlepší knihy roku 2011