Letos jsme se rozhodli trochu zacestovat na našich kolech od známých ke známým (tedy každé naše tábořiště je v dosahu cca 100 km od toho dalšího, tedy v ideální vzdálenosti pro cestování na kole)
Den první – vyrážíme na dovolenou
Po horečných přípravách, posledních nákupech nezbytného vybavení (nosič, rukavice, helma, flašky,…) snášíme svých pět švestek v Letohradě před panelák a začínáme nakládat. Po několika minutách, necháváme doma jednu karimatku (takže vezeme jen jednu, dva spacáky, stan a plné brašny). Zadky kol se stávají poněkud těžké a neovladatelné. Je nám jasné, že cesta po cyklostezkách nepadá v úvahu neboť bychom se mohli překlopit. Cíl cesty je jasný – Vidnava na severu Jeseníků, vzdálená asi 100 km. Plán na tento den je také zřejmý – došlapat alespoň za Hanušovice a tam se utábořit na noc… vyrážíme (je brzy ráno, těsně před polednem)!
Bereme to „zkratkou“ po cyklostezce a je to docela záběr, za chvíli se napojujeme na hlavní cestu – Lichokov, Králíky, Hanušovice,… V Králíkách zastavujeme, dopňujeme energii a tankujeme vodu. Po vyšlapání kopečku za Králikama nás čeká nádherná cesta z kopce podél řeky až do Hanušovic (vřele doporučuji). Kupujeme další vodu a pokračujeme dál, začíná se cesta do kopce. Za Jindřichovem likvidujeme špagety, které jsme si přibalili na cestu a pokračujeme v krasojízdě.
Nakonec jsme se vydrápali na Ostružnou, kde je šest větrných elektráren, nikdy jsem netušil že dělají takový hluk (protože pokaždý jsem kolem nich jel autem). Je to docela síla. Z Ostružné je to už jen kousek na Ramzovou, kde jsme byli cobydup. Jelikož jsme zjistili, že jsme špatně odhadli své síly, rozhodli jsme se dorazit ten den až do Vidnavy (přece nebudeme stanovat pár kiláků od domova a hlavně vana a postel lákaly!). 
Takže teď už nás čekal krásný sjezd do Lipové Lázní… nádhera, maximální rychlost cca 55 km/h, sjezd dlouhý asi 10 km, no prostě paráda.
Za Lipovou na nás čekal poslední kopeček – Pomezí, který někteří (Lucka) brali standardně po serpentinách, jiní – línější (já) to vzali přímo po polňačce. Odtud se krásně z kopce dojelo až do Vápenné a pak už to bylo v pohodě. Doma jsme byli kolem deváté hodiny večer. Celkem jsme najeli 97 km a šlapali jsme asi 6 hodin.
Den druhý – relaxace
Druhý den jsme jen odpočívali, jedli pili a hodovali – slavily se dědečkovy narozeniny.
Den třetí – zahraniční dovolená v Polsku
Rozhodli jsme se zajet podívat do Polska na dvě jezera – Otmuchov a Niské. Jsou od Vidnavy vzdálené asi 20 km na sever, říkali jsme si, že si tedy uděláme asi 60 km celodenní výlet. Vyrazili jsme chvíli po probuzení a posilnění – chvíli před jedenáctou. Bohužel jelikož nejsme místní, museli jsme použít přechod až v Bílém potoku (asi 17 km na západ). Cesta nebyla nejlepší neboť foukal hnusný protivítr. Na polském uzemí ale najednou přestal (možná to bylo spíše tím, že jsme jeli přímo na sever). Po chvíli bloudění v Paczkově jsme najeli na hlavní cestu, která vede podél obou jezer. Asi za hodinu jsme z ní sjeli a zamířili k jezeru. 
Voda byla teplá a čistá… paráda. Trochu jsme bloudili v rákosí po polních cestách, které vžy po párset metrech nenadále končily. Vrátili jsme se tedy na hlavní tah a pokračovali k druhému jezeru. Slunko pálilo o 106, kolem třetí čtvrté hodiny jsme dorazili k městu Otmuchow, které se nachází mezi jezery. Tam padlo rozhodnutí, že nejsme žádné máčky a nebudeme se tedy vracet po stejné cestě zpět domů – pojedeme podél druhého jezera do Nisy a od tama k přechodu Glucholazy-Mikulovice. 
Cesta to byla ke konci už nudná a úmorná – jeli jsme po krásné silnici, ale jezdilo dosti aut a ruce, zadky a záda se začali ozývat. Nejhorší byl táááááhlý stoupák v Glucholazech, za kterým byl nádherný sešup k celnici – málem jsem ji projel rychlostí 50 km/h. V Mikulovicích jsme se osvěžili a hurá domů (posledních 17 km) po hranicích sinusoidovou cestou (z kopečka do kopečka z kopečka dokopečka…). Moc se nám už nechtělo, ale žádná jiná možnost nebyla. Doma jsme byli asi kolem desaté, na tachometru 96 km – trochu se nám ten výlet protáhnul. Cestou jsme se pěkně opálili, ale nepřipálili – na to, jaký byly vedra to byl docela zázrak.
Den čtvrtý – relaxační
Po náročném výletu jsme se rozhodli vyrazit na krátkou procházku na Kimperk – oficiálně řečený Smolný Vrch. Zjistil jsem, že lesy a cesty se docela dosti změnily, takže jsem měl co dělat, abychom nezabloudili. Na Kimperku se vyskytuje zajímavý útvar – Venušiny Misky, které jsem samozřejmě zapoměl vyfotit. Večer pečlivě sledujeme předpověď počasí, neboť druhý den se chceme s plnou polní přesunout přes Polské Klodzko a Náchod do Dobrušky (asi 130 km) – hlasí silný západní vítr (v té době jsme tomu nevěnovali moc velkou pozornost) a přeháňky. V noci prší – vypadá to bledě.
Den pátý – druhá dovolená v zahraničí
Brzy ráno prší, později se po obloze honí černočerná mračna. Kolem desáté se to trhá, rozhodli jsme se to risknout a urychleně balíme. Kolem jedenácté vyrážíme. 
Cestou na Bílý Potok – přechod do Polska – na nás padá několik kapek. Jedeme dál. Fouká západní vítr, je to hnusný, neboť fouká přímo proti nám, ale my si naivně myslíme, že v Polsku přestane jako předevčírem. A ono houby. Za Paczkovem nás čeká dlouhá rovná cesta, mírně z kopce. V bezvětří by se tam krásně jelo třicítkou. My jedeme proti větru 7 km/h a šlapeme jako do velkého kopce. Hnus hnus hnus. Asi nejhorší cesta na kole, co jsem jel. V Klodzku jsme kolem čtvrté hodiny odpolední a docela znavení. Před námi je dalších 40 kiláků po hlavní cestě, po které jezdí kamióny a hlavně fouká ten hnusnej zasr… vítr. Deprese… pomáhá jen cukroví, co nám maminka prozřetelně nabalila :o). Normálně si po této cestě zkracujeme autem cestu z Prahy do Vidnavy. Nikdy jsem si nevšimnul, že tam jsou takovéto kopce, teď už to vím. Vždy po vyjetí na vrchol jsme se těšili na sjezd a ono PRD. Museli jsme kvůli tomu (censored) (censored) (censored) (censored) (censored) (censored) větru šlapat i z kopce aby to trochu jelo. Za Dušniky Zdroj nás čekal kopec největší (Ramzovské sedlo je proti tomu prd). A Tam se vítr konečně utišil, takže jsme si konečně náležitě vychutnali krááásný sjezd až ke hranicím v Náchodě. 
Tam se nám taky dostalo zadostiučení za všechny ty hnusné kamióny, které nás předjely cestou – hezky tam stály v tříkilometrové frontě :o)). Po vymotání z Náchodu jsme pojedli a zavolali na všechny strany, že už jsme zase v republice a dojedem asi za hoďku dvě (bylo kolem osmý). Mamky Lucky s Pepíkem v Dobrušce se nás sželelo a přijeli pro nás jeepem, takže jsme ujeli „jen“ 103 km. Ale zato jsme byli brzy doma. Teprve tam jsem zjistil, že jsem se pěkně cestou připálil (jak pořád foukal ten vítr a chladil, tak si toho člověk ani nevšimnul). Konečně jsme měli tu naši nejhorší cestu na kolech za sebou. Pár statistik z počítadla – doba šlapání: 7:30, průměrná rychlost: 13.8 km/h (zasr. vítr), maximální rychlost: 47 km/h (zasr. vítr).
Den šestý – relaxace
Další den jsme si užívali pohodu na Sausforku – měli tam nové štěnátko – Beníka, takže rozhodně bylo co fotit :). Večer jsme chtěli jet vlakem do Letohradu (na kole se nám nějak nechtělo :)), takže půl hoďky před odjezdem vlaku z Opočna jsme vyrazili – čekalo nás ne 10 ale 12 km. 
A to byl základní omyl – šlapali jsme jak divý, trhali rychlostní rekordy a nakonec nám to ujelo o pár sekund. To nas…štve. Takže jsme se urychleně nalodili na jeep a trhali další rychlostní rekordy do Týniště nad Orlicí. A od tama už to bylo v pohodě.
Další dny – relaxace, relaxace, relaxace
Bylo škaredě, škaredě, škaredě, takže už jsme jen vyrazili pěšky na Žampach a zpět.
