Nejlepší knihy 2019

Nevím, jak se to mohlo stát, ale letos jsem přečetl nějak mnohem více knížek než v předchozích letech – asi mám na čtení konečně více času a nebo jsem se v létě více flákal a místo ježdění do práce na kole jsem jezdil vlakem. Každopádně za rok 2019 to teď v prosinci dělá 76 knih (25 000 stránek podle nových statistik na databazeknih.cz)

Které knihy byly za mě v uplynulém roce nejlepší?
Letos příčky nejlepších knih u mě obsadily hlavně žánry fantasy a sci-fi:

Fantasy

N. Eames: Králové Wyldu – Sláva nikdy nezestárne

Pro mě asi nejlepší kniha tohoto roku – minimálně ve svém žánru. Nečekal jsem to, ale tahle knížka mě fakt hodně bavila. Nejen, že byla plná vtipných hlášek, ale byla originální a příběh ač přímočarý skrýval v sobě pár dobrých zvratů. Na prvotinu to je hodně dobrý počin, jsem zvědav na další tvorbu autora.

Neodpustím si a přidám sem pár hlášek z knihy:

„Pike,“ řekl Clay místo pozdravu.
„Slyšel jsem, že jsi mrtvý.“
„Skoro. Ženatej.“

„Oběd s kanibaly?“ odfrkl si Matrick. „Jen přes moji mrtvolu.“
Clay ho plácl po rameni a vyrazili. „Myslím, že právě o to jde.“

„Mám vás rád,“ prohlásil Gabriel a každému z nich pohlédl do očí. „Vás všechny.“ Ganelon mlčel, ale když se na něj ostatní podívali, protočil panenky a účastně zamručel. „Dobrá. Jste poslední čtyři lidi, co bych zabil.“

Matrick se oháněl svými dýkami jako bubeník v průvodu. Jeho rytmus byl tak zběsilý, že jeho nepřátelé nevěděli, že je zabil, dokud se jich jejich bůh nezeptal, jestli chtějí do čaje mléko.

M. Žamboch: V objetí smrti

Mému oblíbenci vyšla další dvoj kniha ze série Bakly a jako vždy byla dobrá. Zatímco předchozí díl mě trochu zklamal (hlavně tím, že jsem nevěděl, že to je jen první díl ze dvou – nikde na obálce o tom nebyla ani zmínka), druhý to docela napravil. Žamboch prostě nezklamal – dokáže napsat perfektní fantasy a zasadit ji do svého světa tak, aby všechno hezky zapadlo a ještě ten svět obohatilo o nové informace. V knize je několik příběhových linek a hlavních postav, které se navzájem různě potkávají. Vychutnal jsem si to!

F. Niedl: Rytíři z Vřesova

Tato knižní série sice není plnokrevná fantasy, protože její děj a postavy jsou založeny na historických událostech, ale jinak do tohoto žánru hodně dobře zapadá. Hlavním důvodem, proč jsem šáhnul po prvním dílu série, byl zájem o autora – jednak jsem od něj četl inspektora Previta a moc jsem se bavil a jednak jsem chtěl jeho historickou tvorbu srovnat s V. Vondruškou, kterého si občas rád přečtu. A teda jako dobrý! Vondruška má sice ve svých knihách více zajímavých informací o životě v dané době, ale Niedl tam má zase dobrou akci a zajímavé postavy – už se těším na další díly série.

Sci-fi

B. Chambers: Dlouhá cesta na malou, rozzlobenou planetu + Dvě místa na slunci

Celkem se jedná trilogii (poslední díl vyšel letos, teprve se na něj chystám), jednotlivé knihy mají vždy ukončený děj a jen na sebe volně navazují. Je to hodně netradiční sci-fi, ve které jde spíše o mezilidské (mezimimozemšťan­ské) vztahy a originální nápady ohledně různých mimozemských civilizací. Akce je tam méně, ale rozhodně to není nudné. Za mě to jsou nejlepší sci-fi za posledních několik let, ale chápu, že se to nebude líbit každému.

Město 2013, C. D. Simak

Skoro 80 let stará (některé povídky z ní jsou z roku 1944!) sci-fi knížka volně navazujících povídek o městě a lidstvu a vůbec. Ten věk na ní skoro nejde poznat. Geniální nápady a zajímavé myšlenky. Četl jsem už asi potřetí a určitě ne naposledy.

Detektivky

Pozadu nejsou ani detektivky, ač je upřímně moc nečtu a na spojení „severská krimi“ jsem už alergický, takže knížky s touto nálepkou si ani neprohlížím. A taky se mi nelíbí, když jde v detektivkách o nějaké brutální vraždy, čtvrcení a jiné šílenosti (což naopak do akční fantasy patří) a vrahem je nějaký psychopat – celá detektivka je postavená na šokujících popisech obětí a logika je zamáznutá vyšinutou psychikou. To klasické detektivky, kde se postupně odkrývají různé motivy a skutečnosti jsou mnohem zajímavější. A když se ještě opepří humorem, akcí nebo nečekanými obraty, je pak radost je číst:

F. Niedl: Inspektor Prevít + Inspektor s velkým ptákem

Zpočátku jsem se nemohl začíst, bral jsem to jen jako oddychovku, ale pak jsem se chytl a Prévit mě nepustil. Detektivky moc nemusím, ale tohle se mi hodně líbilo – vtipné, zábavné a nebylo to hloupé. Možná jen těch akcí a případů bylo až trochu moc.

Trochu jsem se bál aby kvalita druhého dílu nešla dolů, ale bál jsem se zbytečně. Výtečně jsem se u čtení bavil. Jen tak dál, doufám, že budou i další díly!

D. Gris: Říkají mi Lars + další díl série Lars láme kosti

Akčnější detektivka jak ze staré školy. Tohle můžu. To se mi líbí a vysloveně mi to sedne. Hlášky byly boží a to rozuzlení prvního dílu jsem trochu tušil, ale i tak mě překvapilo.

Příběh druhého dílu byl trochu moc přímočarý, nerozvětvený, ale to se dalo čekat. Alespoň že tam bylo pár pěkných zvratů. Přidávám aspoň pár dobrých hlášek:

Jak řekl dalajláma, existujou dny, kdy i vaše ranní kafe potřebuje kafe, aby se probralo.

Nic proti jehovistům, každej potřebuje nějakýho boha, ale já už mám Jacka. Jacka Danielse.

Přikejvnul jsem. Jasně že to zvládnu. Prostě budu v kritickejch okamžicích držet hubu a v duchu počítat ovečky. „Počítej raději kretény, Larsi, těch je víc.“

Podlaha byla z velkejch leštěnejch dlaždic, na stěnách viselo několik obrazů. Vesměs šlo o moderní malby, tak moderní, že bych ani netušil, kterou stranou nahoru je pověsit.

G. Musso: Byt v Paříži

Hodně překvapivá kniha – nejprve se tváří jako oddechová zamilovaná letní romantika, pak jako šifra mistra Leonarda a nakonec to je morbidní detektivka. Rozhodně mě překvapila i když na můj vkus hlavní dvojici všechno nějak moc snadno vycházelo.

Současná česká a zahraniční beletrie

V poslední době jsem našel spoustu současných českých autorů, jejichž knihy mě hodně oslovily. Takže když jim vyjde něco nového, nenechám si to ujít a většinou to stojí za to:

A. Mornštajnová: Tiché roky

Trochu jsem se bál, jestli autorka udrží předchozími romány vysoko nastavenou laťku a myslím, že to dokázala. Je to skvěle napsaná kniha vyprávěná ve dvou časových liniích dvěmi postavami. Na začátku trochu chaos, ale pak se zorientujete a začnete si v hlavě sestavovat, co se vlastně stalo, kdo je kdo… některé věci vám dojdou až ke konci a to vás pak nutí knihu znovu číst od začátku.

P. Hartl: Nejlepší víkend

Tahle kniha se mi moc líbila – na čtení jsem se vysloveně těšil a bavil se životními kotrmelci jednotlivých postav (ze začátku mi přišlo, že jich je tam moc a trochu jsem se v nich začal ztrácet, ale pak se to srovnalo). Ale ač je to kniha oddechová, tak při čtení člověka přinutí zamyslet se trochu nad svým životem. Příští rok by měl jít do kin autorův starší román Prvok, Šampón, Tečka a Karel – dost se na to těším.

P. Dvořáková: Dědina + Chirurg

Dědina je hodně povedená sonda do života na malé vesnici počátku tohoto tisíciletí, vyprávěná různými postavami. Chvilku mi trvalo, než jsem pochopil, že se vypravěč tak často mění, ale pak jsem si to užíval. Jen ke konci už jsem měl v těch postavách trochu chaos. Ale jinak skvělé čtení – četlo se jedním dechem a to ta kniha vlastně pořádně nemá ani děj.

Oproti tomu Chirurg je hodně depresivní naturalistické čtení, nedoporučuji pro slabší povahy, ale jinak skvělé, stejně jako ostatní knížky autorky.

G. Honeyman: Eleanor se má vážně skvěle

Zpočátku (skoro až do poloviny knihy) jsem měl hodně problém se začíst, musel jsem se do čtení trochu nutit, ale pak už to nabralo na tempu a závěr jsem vysloveně hltal. Děj sice neobsahoval žádné velké zvraty, byl trochu předvídatelný (až na pár detailů), ale to nic nebránilo jeho působivosti. Takže si určitě brzy přečtu autorčinu knihu S elegancí ježka, kterou už mám dlouho na svém čtecím seznamu.

Největší zklamání

Stejně jako v minulých letech jsem se i letos zamýšlel nad svým největším knižním zklamáním. Adeptů bylo hned několik – třeba klasický román od Remarqua Nebe nezná vyvolených, ale tam mi spíše nesedl trochu historický pomalý styl psaní, nebo první dva díly Kroniky Amberu od R. Zeleaznýho – nejspíše jsem se k této klasice pročetl moc pozdě, nebo pár dalších knih, které byly cíleny na jiné čtenáře. Nakonec jsem ale zažil největší zklamání od knížky svého oblíbence Fredrika Backmana – Životní terno. Je to jen povídka a nějak moc dobrá, ovšem za cenu několikasetstrán­kového románu. Čekal jsem prostě víc. Příště si od něj koupím jen něco tlustšího.

A jaké byly vaše nejlepší knihy v uplynulém roce?