VÁCLAVEK WEBLOG

Při reorganizaci domu jsem trochu probral naši knihovnu a rozhodl jsem se, že slabší kusy pošlu dál. Nakonec z toho byly dvě plné krabice. Jenže co s nimi? Vystavovat je na Aukro se mi moc nechtělo, to by bylo dosti kontraproduktivní (vynaložená námaha a čas by překročily hodnotu knihy).

Na knihu Pán ohně jsem se těšil od dočtení autorovy předešlé trilogie, kdy jsem se poprvé dozvěděl, že nakladatelství Host bude vydávat i jeho ostatní knihy. Bohužel jsem měl příliš velká očekávání a tak jsem teď trochu zklamaný. Mám pro vás tedy dvě zprávy, jednu dobrou a jednu špatnou. Ta špatná je, že Pán ohně nedosáhl kvality trilogie z ostrova Lewis. Tou dobrou je ujištění, že i přes tento nedostatek, je to hodně dobré čtení plné akčního děje, pitvání mrtvol (alá kriminálka Los Angeles), lehké love story a několika vražd.

Na světě je spousta výborných kreativních, ba přímo geniálních umělců, kteří vytváří neskutečná díla. Bohužel spousta z nás má introvertní povahu a tak se mnohdy stane, že zůstaneme nedoceněni, že si naší práce nikdo nevšimne. A přitom je to v dnešní digitální době tak snadné se prosadit, dát o sobě vědět (pokud tedy něco umíte). Stačí jen pravidelně ukazovat ostatním, na čem právě pracujeme.

Když jsem před Vánocemi koukal na Palmknihách co si nahrát do čtečky, padl mi do oka titul Úsvit hackerů. Sice jsem hned po přečtení anotace zjistil, že to je něco úplně jiného, než jsem si představoval, ale i tak mě tento krátký text zaujal a nakonec i zlákal.

Tyhlety celoroční reporty mám fakt rád – baví mě podívat se do databáze knih, co jsem za uplynulý rok přečetl, zkusit si vzpomenout o čem to bylo a vybrat pár těch nejlepších kousků. Letos bylo opravdu z čeho vybírat – tedy přesněji vybíral jsem z loni přečtených 52 knih a těch naprůměrných bylo opravdu hodně).

Miroslav Žamboch se o průnik do upírské literatury zdárně pokusil v roce 2011 se svou knihou Visio in extremis, ve které si vytvořil svůj vlastní neotřelý svět s upíry (některé jeho nápady ohledně upírství byly opravdu originální). Nyní se do tohoto světa znovu vrací v dalším díle volné série „Klanové války“ nazvaném In Nomine Sanguinis (ve jménu krve).

O knize povídek z dob socialismu jsem věděl díky Twitteru ještě o nějaký měsíc dříve než oficiálně vyšla a protože jsem také jedno z husákových dětí (ročník 77) a chtěl jsem si zavzpomínat na roky dávno minulé, hned jsem si ji přidal na svůj seznam knih na přečtení.

U mě bylo jídlo vždycky na jednom z předních míst – často a rád si pošmáknu na nějaké dobrotě, v práci celé dopoledne brouzdám po poledních meníčkách a pečlivě vybírám, kam půjdeme na oběd a doma pak nezanedbatelnou dobu trávím v kuchyni (opulentní druhá večeře před půlnocí není u nas nic nezvyklého).

Přiznám se hned na začátku, že detektivky nemusím. V mládí jsem je nikdy nečetl, zkusil jsem je až v posledních letech s boomem severských krimi. Millénium mě hodně nadchnulo, tak jsem si pak přečetl i jednoho Nesboa, ale zjistil jsem, že dalšího ani moc nemusím. Řekl jsem si tedy, že dám ještě šanci léty otestované klasice a přelouskal dva Poiroty od Agathy Christie, bylo to sice zajímavé čtení, ale od té doby jsem další nečetl a to hovoří asi za vše.

Myslím, že není pochyb o tom, že jsem ten správný recenzent na tuto knihu – vždyť její přečtení a zrecenzování jsem dokázal odkládat plných 15 měsíců! A to jsem krom odkládání čtení jednu dobu odkládal i nalezení této knihy, protože jsem ji při stěhování někam založil. Ale nakonec jsem ji úspěšně objevil a s chutí dočetl.